Nedělní ráno

Zvonil budík, bylo ráno,
v hlavě mé byl kámen snad a pod ním tma.
Když jsem snídal džbánek piva,
ještě zdálo se, že divnou příchuť má.
Když jsem spláchl chladnou vodou z očí sny
a z tváře závoj šedivý,
řek mi pohled pouhý z okna ven,
že nedělní je den a lenivý.

Já cítil dál, že v ústech mám chuť cigaret
a písní prošlé noci.
Tak jsem vyšel ven a díval se,
jak slunce nový den má ve své moci.
A pak mi vánek poslal vstříc tu vůni nedělní,
co z horkých ploten voní
a náhle chtěl jsem být zas s tebou
někde za městem ve stínu jabloní.

Chtěl bych být v nedělní ráno
v chodníku kvádrem žulovým
a proč divný smutek mívám,
to snad se nikdy nedovím.
A snad i smrt je méně vážná,
než tyhle chvíle nedělní,
kéž mi zvony ranní písní
na prášek srdce rozmělní.

Šel jsem dál tou vůní ranní
kolem bílých kočárků a dětských mašlí.
Pak jsem dlouho stál a díval se
na věci, které svět občas krášlí.
Snad vrátil se mi zrak a já se najednou
zas díval na svět zpříma,
teď už možná tvému štěstí lépe rozumím,
ač vím, že nejsi má.

Já chtěl bych být v nedělní ráno
v chodníku kvádrem žulovým
a proč divný smutek mívám,
to snad se nikdy nedovím.
A snad i smrt je méně vážná,
než tyhle chvíle nedělní,
kéž mi zvony ranní písní
na prášek srdce rozmělní.