Havran

Jednoho dne o půlnoci, byly zrovna mrazy,
u stolu jsem seděl, popíjel a přemítal.
Do mejch dveří z borovice zvenčí něco vrazí,
netuším, kdo jiný právě ke mně zavítal.
Osmělím se, otevírám, až zavržou panty,
za dveřma je postava a zírá na měsíc.
Rozeznávám po chviličce rysy Vrány Franty,
v ruce láhev tequily a šeptá: "Nikdy víc."

A já říkám naléhavě: "Vráno, méně tequil.
Ať si, co si nyní právě, pták či doktor Jekyll.
Prošel jsi už za hranici, do krajiny stínů.
S převozníkem na pramici pro dnešek ses minul."

Bez řečí já pokynul mu, a on mlčky poslech,
posadil se ke stolu a sklopil zraky svý.
Ptám se: "Co tě přivádí, ty černej zimy posle?"
Zvedl k ústům tequilu a řekl: "Nikdy víc."
Duší mou, tak úzkostlivou projel závan strachu,
Za oknem jsem slyšel cosi, jistě byl to sýc.
Řekni, jsi-li předvoj smrti, zasmušilej v prachu,
zeptám se jen jedinkrát - a potom nikdy víc.

A já říkám naléhavě: "Vráno, méně tequil.
Ať si, co si nyní právě, pták či doktor Jekyll.
Prošel jsi už za hranici, do krajiny stínů.
S převozníkem na pramici pro dnešek ses minul.
I já jsem už nejednou v tom zapomnění bloumal.
Silou velmi nejemnou se mnou démon cloumal.
To čert nechtěl - inu náhle otevřel jsem oči.
od tý doby v hlavě táhle pekelně mi skučí."

A já říkám naléhavě: "Vráno, méně tequil.
Ať si, co si nyní právě, pták či doktor Jekyll.
Prošel jsi už za hranici, do krajiny stínů.
S převozníkem na pramici pro dnešek ses minul.
I já jsem už nejednou v tom zapomnění bloumal.
Silou velmi nejemnou se mnou démon cloumal.
To čert nechtěl - inu náhle otevřel jsem oči.
od tý doby v hlavě táhle pekelně mi skučí."