Plachetnice

Po obloze vítr žene stovky bílých plachetnic
Potopí se bezejmenné, nezbude z nich vůbec nic
Jsou to rodné sestry písní, které kdysi zazněly
Polechtaly, pohladily, a pak někam zmizely

Jednou z nich je píseň tato, jachta zvící deset stop
Veze slova, šperky, zlato, neboť kapitán je trochu snob
Snědl všechnu moudrost dneška, a tak je mírně otylý
Proto jachta jede ztěžka na konci té flotily

Ale on směje se mi: Karle, hele, co bys pouštěl do gatí
Pojedeme zase v čele, jen co se vítr obrátí
A tak se ženem do záhuby a za zvuků garmošky
Vylézají z podpalubí krysy, spojky, předložky